Rezidence velvyslance USA (Petschkova vila)

Rezidenci velvyslance USA postavil v letech 1924-1929 průmyslník Otto Petschek

Rezidenci koupil v roce 1948 od čsl. státu americký velvyslanec Laurence Steinhardt

Rezidenci velvyslance USA v Praze postavil koncem dvacátých let 20. století Otto Petschek, člen jedné z nejbohatších rodin v prvorepublikovém Československu. Petschekovi byli německy mluvící židovská rodina a většina jejich bohatství pocházela z bankovnictví (pražská větev) nebo vlastnictví uhelných dolů (ústecká větev).

Otto chtěl být na blízku bratrům Fridrichovi a Paulovi, kteři si nechali postavit své vily v Bubenči (v těchto rezidencích sídlí ruské a čínské velvyslanectví). V roce 1924 proto zakoupil nedalekou parcelu, na níž se rozhodl vybudovat pro svou rodinu, manželku Marthu a své čtyři děti (syna Viktora a dcery Evu, Inu a Ritu), zcela mimořádný domov — pohodlný a příjemný pro rodinný život, a přitom elegantní a reprezentativní pro pořádání společenských událostí. K dispozici měl nejen dostatek finančních prostředků, ale i jasnou představu, jak by měla rodinná rezidence vypadat, kterou získal pečlivým studiem mnoha monografií o slavných evropských vilách.

K realizaci svého snu přizval pražského židovského architekta Maxmiliána Spielmanna, který pro Petschkovy navrhl bankovní palác v ulici Politických vězňů i rezidence bratrů Fridricha a Paula. Pro Ottu navrhl dům připomínající Versailleský zámek svým tvarem a terasou otevřenou do zahrady.

Budování rezidence

Budování rezidence začalo v roce 1924 úpravou zahrady. Otto Petschek nNejdříve nechal  navézt několik tun té nejkvalitnější zeminy, do níž byly zasazeny vzácné keře a vzrostlé stromy, tisíce květin nejrůznějších druhů, které od jara do podzimu postupně rozkvétaly. Součástí zahrady, jejíž cena byla 20 milionů korun, byly i skleníky na uchování teplomilných rostlin přes zimu.

Zahrady si užívali Petschkovi ještě dříve než své pohádkové vily, jejíž stavba trvala pět let. Během této doby žili v těsné blízkosti, ve vile v Pelléově ulici, aby mohl Otto Petschek na stavbu osobně dohlížet. Dnes tento dům obývá zástupce velvyslance. Zahrada byla v době stavby přístupná i veřejnosti – lidé mohli obdivovat její krásu každý víkend.

Stavby rezidence se ujala pražská firma "Matěj Blecha" a podíleli se na ní čeští řemeslníci a české firmy – zednická firma "Kocourek", truhláři Emila Gerstela, kteří vyrobili repliky nábytku ve stylu doby Ludvíka XV. Důmyslný systém rozvodů tepla a vody je dílem firmy "Emil Stohr a synové".

Na přelomu let 1929 a 1930 byla rezidence dokončena, její stavba se vyšplhala na 300 milionů korun, což byla třetina toho, kolik stál Petschekův bankovní dům v Bredovské ulici. Svého nového domu si Petschkovi užívali jen krátce. Otto Petschek zemřel necelé čtyři roky po nastěhování. V červnu 1934 podlehl během návštěvy Vídně srdeční chorobě, bylo mu 54 let. V rezidenci zůstala vdova Martha Petscheková se služebnictvem a dětmi do září 1938.

Odjezd Petschků

Po mobilizaci paní Petschková uposlechla rad příbuzných  a odjela s rodinou do rakouského Semmeringu. Rodina si s sebou odvezla jen to nejnutnější. Většinu jejich jmění zanedlouho zkonfiskovali nacisté, Martě Petschové se podařilo zachránit a do zahraničí převést pouze část finančního majetku. Do svého vysněného domu se rodina nevrátila – z Rakouska se Petschkovi přesunuli do Anglie a poté do Spojených států, kde nakonec usadili.

Když nacisté v březnu 1939 obsadili Prahu, elegantní dům i s jeho cennými uměleckými předměty a zařízením zabrali. Nejdříve odvezli to nejcennější, co v domě objevili – kožichy, večerní toalety, hedvábné spodní prádlo, povlečení, krajky, stříbro, porcelán. I po tomto drancování však vila zůstala dostatečně reprezentativní na to, aby se v ní zabydleli  nejvyšší představitelé Protektorátu. Do roku 1945 ve vile bydlel generál Toussaint, který stál v čele německé armády okupující Prahu. Během tohoto sedmiletého období zde bylo ubytováno i značné množství nacistických spolupracovníků a vojáků.

Po Němcích se v rezidenci na pár dní usídlili sovětští vojáci. Jejich pobyt byl natolik krátký, že dům nebyl poškozen. Poté se do rezidence na pár měsíců nastěhovalo velitelství československého generálního štábu. Když majetek využívaly armády Německa, Sovětského svazu i Československa, dělalo se pro jeho údržbu jen málo.

V září 1945 americký velvyslanec Laurence Steinhardt rezidenci pronajal od československého Ministerstva národní obrany. Podle podmínek nájemní smlouvy se nájem měl každoročně prodlužovat a ministerstvo se zavázalo provádět jisté opravy. Ministerstvo národní obrany nemovitost převedlo na město Prahu, ale správa města nechtěla závazky spojené s tímto převodem přijmout.

Ačkoliv velká část zařízení rezidence je původní, některé kusy pocházejí z konfiskátů. V roce 1948 převzal Úřad předsedy vlády Československé republiky stovky nemovitostí po vyhnaných sudetských Němcích i jiných. Nábytek a zařízení z těchto majetků byly často rozděleny mezi existující sídla v Praze.

Zařízení, které obdržela vláda USA, bylo umístěno do kanceláře zastupitelského úřadu a rezidence. Když se pak jednalo o americkém odkupu Petschekovy vily, velvyslanec Steinhardt zahrnul všechno zařízení získané od československé vlády do prodejní smlouvy.

Rezidence, dům zástupce vedoucího mise a dům pro personál byly zakoupeny 20. června 1948 za 1 570 000 dolarů. Současně byla odkoupena i budova generálního konzulátu v centru Bratislavy za 150 000 dolarů. Za československou vládu smlouvu podepsal ministr financí. Tyto náklady v celkové výši 1 720 000 dolarů za všechny nemovitosti neznamenaly pro americkou vládu žádný finanční výdaj.  Celá částka se odepsala od zbývajícího majetkového dluhu československé vlády vůči vládě USA.

Sídlo velvyslance

Když k moci nastoupili v roce 1948 komunisté a následně se ostře zhoršily americko-české vztahy, veškerá aktiva a platby byly zmrazeny a československá vláda přestala platit zbývající majetkové dluhy. Celý tento účet spolu s různými dalšími dluhy a finančními nároky byly zahrnuty do tzv. Gold Claims Agreement (Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou USA o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek) uzavřené roku 1982 mezi USA a Československem. Takže díky způsobu, jakým se nakonec dluhy a nároky vypořádaly, podařilo se rezidenci získat, aniž americké státní pokladně vznikla skutečná ztráta. Rodina Petscheků uplatnila nárok na náhradu za svou nemovitost a dostala od české vlády kompenzaci, kterou považovala za přiměřenou.

O rezidenci koluje nepřeberné množství historek a je těžké rozlišit, co je pravda a co je fikce. Například o vnitřním bazénu se říká, že se používal pouze jednu zimu. Když v něm plavala jedna se sester Petschekových, dostala zápal plic a málem zemřela, takže její otec nařídil, že bazén se už nikdy nesmí používat. Jiná verze uvádí, že do něj skočil jiný člen rodiny a zlomil si nohu, což vedlo k onomu otcovskému nařízení. Další vysvětlení, proč se bazén nepoužíval, je méně dramatické, ale pochází od člena rodiny, totiž že vyhřívání bazénu bylo příliš drahé dokonce i pro majitele uhelných dolů.

Jiný příběh se týká oddaného majordoma Petschekových, který bydlel v domku u brány rezidence (dnes tam bydlí personál velvyslanectví). Když rodina odjela do Ameriky, majordomus zakopal rodinné stříbro vzadu v zahradě a ponechal je tam až do roku 1948, kdy rezidenci koupila americká vláda. Tehdy ho znovu vykopal a předal velvyslanci Steinhardtovi jako představiteli země, v níž Petschekovi založili svůj nový domov.

V období komunismu a zejména v osmdesátých letech rezidenci často navštěvovali disidenti, které zvali velvyslanci William Luers, Julian Niemczyk a další na setkání a společenské akce pořádané Spojenými státy.

Dům byl navržen a postaven bez pokojů pro hosty. Vlastní byt pana Petscheka (dnes byt jednoho ze zaměstnanců velvyslanectví) byl v nejvyšším poschodí. Rodina žila v prvním patře a místnosti v přízemí byly určeny pro přijímání hostů, jako je tomu i dnes.